Expozice Wanderu byla otevřena v roce 2022.
Makak lví (Macaca silenus)
Makaky lví chová Zoo Ostrava od roku 1978. Celou dobu obývali tito vzácní a v přírodě ohrožení primáti poměrně stísněné prostory bez přirozené vegetace. Starý pavilon pochází z roku 1966, je již naprosto nevyhovující a čeká jej demolice. Nyní se makaci dočkali nového a nadčasového chovatelského zařízení, které jim nabízí mnohem více prostoru, vzrostlé stromy a celkové podmínky důležité pro jejich přirozené projevy a chování.
Domorodý název Wanderu byl přejat i do dalších jazyků, jako je například němčina, angličtina, polština aj. Dříve byli pod tímto jménem známi i u nás a „wanderáci“, jak se jim říkávalo, byli poměrně běžně chovaní. Dnes jde o velice vzácný druh i v lidské péči.
Makak lví je nejohroženější druh makaka. Obývá poslední zbytky tropického deštného lesa v pohoří Western Ghats v jihozápadní Indii až do výšky 2500 m n. m. Žije v malých skupinkách, jejichž teritoria se dříve překrývala a samci migrovali mezi skupinami. V důsledku kácení lesa jsou od sebe jednotlivé populace izolovány, čímž může docházet k nežádoucímu příbuzenskému křížení a snižování životaschopnosti populací. Ohrožen je i nelegálním lovem. Odhaduje se, že v přírodě žije méně než 2500 dospělých jedinců. V Červeném seznamu (IUCN Red List of Threatened Species) je veden jako ohrožený druh (Endangered). Své druhové jméno získal podle stříbřitě zbarvených chlupů okolo hlavy, které připomínají lví hřívu.
Kromě makaků obývají novou expozici i další druhy - tana severní, hroznýšek skvrnitý a gekončík noční.
Tana severní (Tupaia belangeri)
I když tana svým vzhledem a způsobem života připomíná veverku, je v nejbližším příbuzenském vztahu s primáty. Vyskytuje se v jihovýchodní Asii, kde obývá světlé tropické a subtropické lesy a plantáže od nížin až do nadmořské výšky 3 000 m. Je aktivní přes den. Díky pětiprstým chápavým tlapkám s drápky se hbitě pohybuje nejen po zemi ale i po stromech. K ošetření srsti (podobně jako lemuři) používá dolní řezáky uspořádané do zubního hřebenu. Je všežravá. Živí se bezobratlými živočichy i drobnými obratlovci, vejci a mláďaty ptáků, občas i uhynulými zvířaty, výhonky rostlin, měkkými plody a také semeny, k jejichž šíření přispívá. K manipulaci s potravou používá přední končetiny. K odpočinku a spánku se ukládá do stromových dutin. V dutině také samice po 45–50denní březosti rodí holá a slepá mláďata. V prvních dnech je samice přichází nakojit jednou až dvakrát denně, později jednou za dva dny. Malé tany rostou velmi rychle a zhruba po měsíci opouštějí rodné hnízdo. ¨
Hroznýšek skvrnitý (Gongylophis conicus)
je nápadně zbarvený, krátký, zavalitý had s velmi malou hlavu dosahující délky 50–80 cm (samice jsou znatelně větší). Obývá sušší oblasti Indie, Nepálu a Pákistánu. Žije skrytě, aktivní bývá hlavně v noci. Den tráví částečně zahrabán v písku. K úkrytu využívá i nory jiných živočichů. Živí se malými obratlovci, které loví extrémně rychlým výpadem ze zálohy. Hroznýšci jsou zajímaví tím, že mají tzv. Batesovy mimikry, což znamená, že neškodný druh zvířete napodobuje jedovaté druhy (většinou vzhledem). Konkrétně u hroznýšku skvrnitých jde o kresbu těla, která připomíná nebezpečnou zmiji řetízkovou, která se taktéž vyskytuje v Indii. Hroznýšci jsou živorodí, tzn., že samice neklade vejce, ale po čtyřech měsících po páření rodí živá mláďata. Ta jsou dokonalou zmenšeninou dospělých a jsou zcela samostatná. Měří cca 15 cm a po narození nepřijímají potravu, protože tráví živiny ze žloutkového váčku. Krmí se až po prvním svleku, po 10. dne života. Do velikosti dospělců dorostou zhruba za dva roky.
Tento had se v zoologických zahradách chová velmi vzácně. V přírodě zatím nepatří k bezprostředně k ohroženým druhům, ale početnost divoké populace klesá z důvodu nadměrného nelegálního odchytu pro obchod s živými zvířaty, kůží, využívá se i v lidové medicíně. Často je zabíjen kvůli záměně s jedovatými druhy. V Červeném seznamu (IUCN Red List) je zařazen do kategorie „blízko ohrožení“ (Near Threatened).
gekončík noční (Eublepharis macularius)
Obývá suché oblasti – stepi, kamenité pouště, skalnaté svahy hor. V noci loví hmyz, příležitostně malé savce, někdy se živí ovocem. Denní horka přečkává v úkrytu. V mohutném ocasu, který tvoří polovinu délky těla, hromadí tukové zásoby, které jsou velmi užitečné v obdobích bez potravy. Na rozdíl od jiných gekonů nemá na prstech přísavky, což mu znemožňuje šplhat po zcela hladkých površích. Gekončík má místo přísavek malé drápky, díky kterým dokáže kopat díry do písku a rychle šplhat po skalách. Samec se od samice liší výrazným ztluštěním v oblasti kořene ocasu. Mláďata se od dospělých jedinců liší tenkým ocasem a zbarvením těla.
