Tanganika
Pavilon je pojmenovaný po jezeru Tanganika – nejhlubším jezeru v Africe. "Pavilon pro hrochy" prošel v roce 2011 rozsáhlou rekonstrukcí, která zcela změnila jeho podobu, ale hlavně přispěla k výrazným úsporám vody a energií. V létě roku 2024 byla dokončena rekonstrukce zadní části pavilonu Tanganika. V rámci rekonstrukce byl upraven i zadní vstup do pavilonu, který byl doplněn vyrovnávací rampou pro pohodlný přístup kočárků a invalidních vozíků. Nejstarší část pavilonu, postavená už na začátku 60. let minulého století, kterou kdysi obývali sloni a nosorožci, se nyní stala domovem pro mangusty žíhané.
Pavilon je expozičně rozdělen do několika částí. Přední část obývají hroši obojživelní (Hippopotamus amphibius), krokodýli štítnatí (Mecistops cataphractus) a gekoni modří (Lygodactylus williamsi). Je zde také velké akvárium Skalnaté pobřeží jezera Tanganika s rybami jezera Tanganika. Z přední části se po schodech schází do expozice Noční Tanganika. V zadní části pavilonu je k vidění kostra hrocha, další tanganické ryby v akváriu Písčité zóny jezera Tanganika a skupina mangust žíhaných (Mungos mungo)
Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius)
Vědecký název Hippopotamus pochází z řečtiny a znamená „říční kůň“. Ve vodě hroši tráví až 18 hodin denně. Dochází zde také k páření. Samice po osmiměsíční březosti rodí do vody asi 35–50 kg vážící mládě. Mládě ve vodě také kojí. K pobytu ve vodním prostředí jsou hroši velmi dobře uzpůsobeni řadou anatomických a fyziologických znaků. Uzavíratelné nosní dírky, oči a uši jsou umístěny v jedné rovině na horní části hlavy, takže hroch může být maximálně ponořen a přitom má přehled o dění okolo něj. Hladká a téměř holá kůže obsahuje velké množství žláz vylučujících slizovitý sekret hnědavě-červené barvy s antiseptickými účinky. Hroch se ozývá výrazným chrochtavým hlasem. Nedávno bylo zjištěno, že umí vydávat a poslouchat zvuky dokonce i pod vodou. Z vody vylézá většinou jen za potravou, a to po setmění. Není příliš náročný, sežere i velmi nekvalitní trávu (40–60 kg za den). Naše hrochy jsme nikdy nevážili, ale maximální hmotnost samců se udává až 2 tuny. Hroši žijí ve stádech. Dominantní samec chrání skupinu samic s mláďaty před soky a značkuje své území rozmetaným trusem.
Od roku 2004 se stal hroch erbovním zvířetem Zoo Ostrava. Hrocha jsme vybrali, protože jeho chov trvá už od roku 1967 a v rámci České republiky se chová už jen v Ostravě, ve Dvoře Králové a v Praze. V roce 2006 byla Zoo Ostrava pověřena sestavováním a vydáváním Evropské plemenné knihy (ESB) hrochů obojživelných. Tento soupis všech hrochů chovaných v evropských zoo, včetně jejich předků, pak vedla až do roku 2023.
Hroši patří do řádu kytokopytníci (Cetartiodactyla), který vznikl sloučením řádů kytovci a sudokopytníci, a to na základě molekulárních studií. V současné době se ve volné přírodě vyskytují dva zástupci čeledi hrochovití – hroch obojživelný a hrošík liberijský. Oba se vyskytují na africkém kontinentu. Vyhynulí zástupci čeledi obývali například i Madagaskar. Jedním z nich je Hippopotamus madagascariensis, jehož kosterní reliéf je k vidění v blízkosti expozice Ráj lemurů.
Krokodýl štítnatý (Mecistops cataphractus)
Mladí krokodýli měří okolo dvou metrů, v dospělosti mohou dorůst až do délky čtyř metrů. Tento druh je specializovaným lovcem ryb, k čemuž má uzpůsobené prodloužené čelisti (podobně jako gaviálové nebo tomistomy, se kterými však nejsou blíže příbuzní). Ve skutečnosti však krokodýli uloví zdravou rybu ve volné vodě jen s velkými obtížemi, což nám umožňuje s nimi společně chovat i endemické druhy ryb z jezera Tanganika. Jejich kořistí se většinou stávají nemocní či jinak oslabení jedinci, a tak stejně jako šelmy či další predátoři působí jako tzv. zdravotní policie a pomáhají v přírodě udržovat zdravou populaci ryb.
Gekon modrý (Lygodactylus williamsi)
Tento drobný gekon je endemitem malého území o velikosti max. 20 km2 v Tanzanii. Jedná se o lesní rezervace Kimboza a Ruvu a několik dalších lokalit mimo rezervace. Obývá výhradně stromy Pandanus rabaiensis. Ve dne v jeho korunách čile prolézá mezi listy a pátrá po drobném hmyzu, rád si pochutná i na nektaru. Dospělí samečci jsou teritoriální a své území, tj. svůj strom, jsou ochotni sdílet pouze se samicemi a s mláďaty. Název druhu – gekon modrý je odvozen od nádherného modře zbarveného hřbetu dospělého dominantního samce. Samice jsou menší než samci (ti dosahují délky do 10 cm) a jejich hřbet ladí do hnědé až olivově zelené. Stejné zbarvení jako samice mají i mladí nebo podřízení samečci. Samice kladou na listy svá 2 vajíčka o velikosti hrášku. Po 60-90 dnech se vylíhnou mláďata, která se už za dva dny po opuštění skořápky zazačínají pídit po potravě. Musí se však vyhýbat rodičům, jinak by jim posloužila za svačinku.
Atraktivní vzhled, pro který je gekon modrý loven, ničení přirozeného prostředí těžbou dřeva, zlata, drahokamů a vápence, požáry i šíření nepůvodních rostlin natolik ovlivnily populaci těchto plazů, že vědci podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) zařadili gekona modrého v Červeném seznamu ohrožených druhů mezi kriticky ohrožené druhy.
Od roku 2020 probíhá v rezervaci Kimboza projekt, kterého cílem je za podpory místních komunit obnovit, udržovat rezervaci a chránit ji před pytláky a požáry.
Mangusta žíhaná (Mungos mungo)
Je zástupcem šelem z čeledi promykovitých (Herpestidae). Dospělé zvíře dosahuje hmotnosti 1,5–2,25 kg a měří 30–45 cm. Žije na travnatých planinách a v křovinaté krajině, nejraději má oblasti poblíž vody a s termitišti, ve kterých se může ukrýt i si opatřit potravu. Nejčastěji vyrážejí za potravou ráno a v podvečer. Mangusty využívají při lovu svůj vynikající čich a silné drápy, kterými usmrcují kořist, a hrabou v zemi a v dřevě. Úlovkem může být každý přiměřeně velký živočich, např. hmyz, ještěrky, žáby, hadi (včetně jedovatých), hlodavci, ptáci. Občas si jídelniček zpestří vejci, plody či oddenky rostlin. Nebezpečnou kořist před sežráním oválí na zemi. Mangusty žijí rodinných skupinách čítajících 20-40 členů vedených dominantními jedinci. Společně hájí svá teritoria, loví, pečují o mláďata, hlídají skupinu před predátory a sdílejí úkryty. Horké dny a noci tráví v stromových dutinách, skalních puklinách nebo norách, které si skupina vyhrabe sama nebo obsadí už opuštěné. Ve skupině se rozmnožuje hlavně dominantní samice. Po 60 dnech se v bezpečí nory narodí 2–6 mláďat i 2–3 krát do roka. Mladí samci, někdy i samice opouštějí rodnou smečku.
Kostra hrocha
Kostra představuje anatomii erbovního zvířete Zoo Ostrava z trochu jiné stránky. Dle našich informací není kompletní kostra tak známého zvířete vystavena v žádné veřejně dostupné instituci v České republice.
